Apoštolové mají za sebou tříletou univerzitu v jeho blízkosti a dnes jim končí čtyřicetidenní postgraduál, v němž měli možnost uvidět zvláště velikonoční události pohledem, kterým mohou pochopit, co se vlastně dělo a děje. Jsou vyzváni, aby čekali na Ducha Svatého, kterým mají být pokřtěni, aby mohli naplnit své poslání. Takto je to psáno ve Skutcích apoštolů. Takto to dobře známe. Ale Matouš vidí tuto událost loučení Ježíše s apoštoly z trochu jiného úhlu a nás zaráží a překvapuje, když slyšíme: „ Uviděli ho a klaněli se mu, někteří (a je možné překládat i „všichni“) však měli pochybnosti.“
Jaké pochybnosti?
O Ježíšově vzkříšení? To evidentně ne.
O čem tedy mohli pochybovat?
Souviselo to spíše s posláním, které přišel uskutečnit jejich Pán a které mělo být svěřeno jim. Tedy péče o Boží království.
My bychom mu na jejich místě asi také řekli: „Jak teď můžeš odejít, vždyť právě všechno začíná! Bez tebe to dál nepůjde, my na to nemáme, nejsme připraveni na takový úkol, stanou se z nás sirotci…“
Ale Ježíš, jako by ignoroval jejich pochybnosti, je pověřuje posláním: „Jděte tedy a získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého….“
Víme o tom, že my jsme ti učedníci, kteří byli získáni a uvěřili?
Přijímáme na sebe také starost o Boží království?
Jestli ano, potom i pro nás platí jeho zaslíbení: Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.
Co z toho vyplývá?
Rozlučme se s myšlenkou, že na všechno v životě budeme připraveni, že nás nic nepřekvapí. Naopak. Posilněme v sobě jistotu, že pokud přijmeme poslání být svědky Božího království v rodinách i všude tam, kde žijeme, že On bude s námi.
Ať tato jistota majáku nad rozbouřenými vodami, jistota pevného bodu, kterým lze pohnout zeměkoulí, proměňuje – stejně jako kdysi u apoštolů – naše nejistoty v radostnou důvěru.
(biskup Vojtěch Cikrle, 2008, zdroj: biskupstvi.cz)
