Velký pátek

Začtěme se dnes do veršů vybraných z básně Jana Zahradníčka Znamení moci
a nechme se prostoupit mysteriem spásy.

Bylo k zalknutí

Nikoliv naráz
nikoliv všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely
(…)

Přes nesmírný počet
každý byl sám
bez jistoty o svém narození
zatímco smrt je obcházela
své setkání s nimi promítajíc
na bílé plátno budoucnosti
ta stále bližší a stále skutečnější
jediná jistota
jež zbývala jim…

Zas jako tenkráte
a potom tak často
procházel jsem ulicemi, z nichž byl čas vymetený
ulicemi sterilizovanými, jež nemohli míti pokračování
(…)

Zem pode mnou v nesmírné bolesti kolébá se
jako ten, kdo nechce či nemůže nahlas křičet
a její vůně a její vánky jsou jediný tichý nářek
kterému málo schází
aby byl chvalozpěvem

A to málo, co schází, to vy jí odpíráte
pan Nikdo a vy
to vám tak záleží na tom
aby dějiny nepřekročily dopoledne Velkého pátku
a řev ulice jeruzalémské
dále se rozléhal po všech městech světa
Dál otvírá měšec vaše temná ruka
a cinká groš Jidášův
cinkají mince, jež kupují prodejného
jemuž se říká Lid
a kořalka, která tekla
pro pacholky Pilátovy
u dna ještě není

Všechno hlasování
děje se dosud mezi Kristem a Barabášem
a už napřed je postaráno
o výsledek týž

Ukřižuj! Ukřižuj!

A zem pode mnou v nesmírné bolesti kolébá se
s vašimi slavnostmi, s vašimi mučírnami
ta Matka Žalu
které nechcete dovolit
aby přestala kvílet
aby přestala rukama lomit tiše se kývajíc
když přes všechny časy a přes všechna místa
prodlužujete podívanou
jež se měla už skončit

Vaše moc je veliká
a váš strach ještě větší
před tou nocí ze soboty na neděli
před tou Velikou Nocí, kdy stalo se
co v slepotě své vy neuznáte
co svými třesky plesky jen zamlouváte
když na to přijde řeč

(…)
Je to On
V tichosti vánku poledního
Je na nás, abychom ztichli
před tou tváří Ženicha, který přichází
A jestliže k národům a jestliže k světu
hovoří jako oheň a jako kladivo rozrážející skálu
u tebe jen klepe s prosbou za prominutí, že vyrušuje
Stojí za dveřmi a klepe neodbytně a hned se omlouvá
O tebe se uchází, aby tě získal tak, jak jsi plný špíny
Není třeba dělat se lepším před tou Tváří, jež prohlíží tě skrz naskrz
s přísností shovívavou, shovívavostí přísnou
ten pohled upřený
Je ti před ním nevolno, šilháš stranou, posloucháš staré pomluvy
od naproti, z vedle anebo skrze strop
zatímco on stojí a čeká, zda vpustíš jej
ten cizí člověk, jehož právě při vyslýchání ztýrali
tvář uštvaná, mírná, tvář bližního, Boha tvého
které se všichni tak podobáme

Ach říkám vám, nechte už řečí o výrobě, nadvýrobě a podvýrobě
Nechte už slov, jež sypou se suchá a tvrdá a jalová
ten písek pouště světa, který nás v sobě pohřbívá
Říkám vám, nevycházejí z úst, kde jazyk a zuby a rty
článkují teplý dech.
Nejsou lidská, není v nich člověka
Tak hovoří obludy vymyšlené, aby vás pohltily
Dejte si říci, za nějaký čas, nějaký krátký čas
nebude po nich slechu,
Nabuchodonozor se také jen letmo připomíná
A teď je čas nejvyšší, abychom všichni ztichli a spát šla slova
slova unavená, slova zmučená, slova znetvořená
aby byla zapomenuta v tichu nesmírném
aby utonula v nevýslovnu
kde bychom je zas hledali s úpěním
pravdivá, silná a plná kajícnosti
pro katedrálnost věku, jejž vidím blížit se
pro dorozumění člověka s člověkem a národa s národem
pro dorozumnění s Bohem, jenž stojí a čeká
u dveří srdce tvého

Je to On
v tmách hodiny třetí
který byv vyzdvižen táhne všechno k sobě
Málem ho přehlédli, jako ty jej přehlížíš v bližním svém
ale dějiny se otřásají jeho mlčící přítomností
a všechen útěk je útěk před ním, všechna vzpoura je vzpoura proti Kříži
tomuto trůnu jediné opravdové moci
tomuto trůnu jediné opravdové moci nad světem

Bohuslav Reynek – Veronika


Bohuslav Reynek – Ukřižování


Bohuslav Reynek – Pieta